Hodnoty v české společnosti

Doporučené otázky k diskusi:

·        Rychle se měnící svět, implikace pro ČR, a tím způsobené nové nejistoty.

·        Transformace v ČR (1989–1999): politická, ekonomická, duchovní, sociologická – pravděpodobný další vývoj.

·        Klíčové žádoucí hodnoty (například pravda, spravedlnost, velkorysost, charita) – versus to, jaké hodnoty žijeme nyní.

·        Role různých společenských složek: jednotlivec, rodina, politici, občanská seskupení, atd.

Rychle se měnící svět

Diskusi vyvolala již otázka, jak hodnotit současný a budoucí vývoj ve světě. Například někteří přítomní upozorňovali na rostoucí rozpětí v příjmech ve světě, při němž jedna pětina lidí kontroluje tři čtvrtiny zdrojů, na rostoucí energetickou náročnost produkce a na to, že planeta není údajně schopna uživit všechny lidi na úrovni, kterou požívají vyspělé země. Tyto teze vyvolaly určitý nesouhlas v táboře ekonomů, kteří poukazovali naopak na rostoucí energetickou efektivitu při výrobě jednotky výstupu na hlavu nebo na schopnost vyspělých ekonomik stále nacházet úspory ve svém fungování. Upozorněno bylo také na to, že nelze ztotožňovat globalizaci s konsumerismem, byť konsumerismus je jedním z důležitých doprovodných jevů globalizace. S poněkud jednoznačnějším souhlasem se setkala „kvazihegelovská“ teze o tom, že za globalizací trhů zaostává rozvoj globálních politických institucí. Někteří diskutující také zmínili určitý rozpor mezi tím, jakou ekonomickou a politickou úlohu by v novém globálním světě měly hrát USA a jakou úlohu skutečně chtějí hrát. Dalším zmíněným celosvětovým trendem bylo posilování nevládních a nadnárodních společností. Jak ukázalo nedávné jednání WTO, posilování vlivu nevládních institucí může někdy působit naopak proti prohlubování procesu hospodářské globalizace.

Jeden diskutující upozornil na paradoxy současných trendů, kdy dochází na první pohled protichůdným jevům: globalizace a současně partikularizace.[1] Globalizace vede na jedné straně k rostoucí unifikaci nabídky (výrobků, služeb) a současně i k větší diverzifikaci společnosti. Zmíněna také byla otázka, zda lze globalizaci chápat jako jakési nové náboženství v sociologickém smyslu (viz materiál Prof. Halíka). Globalizace byla v této souvislosti označena za chladnou, anonymní strukturu, která přitom vyžaduje vysokou míru loajality.

Povaha hodnot

Prvotní otázkou ve vztahu k hodnotám byla otázka po jejich původu: z čeho hodnoty vyrůstají? Prezentované názory lze utřídit do tří skupin, které nejsou vzájemně v protikladu a částečně se i překrývají. Za prvé, hodnoty vyrůstají z náboženského zázemí,[2] přičemž ovšem náboženství samotné může kromě „předávání hodnot“ plnit a obvykle i plní další funkce. Za druhé byla za „generátor hodnot“ označena občanská společnost. Velká část vystupujících považovala právě ji za klíčovou, neboť právě v občanské společnosti se hodnoty „realizují“ a prakticky žijí a právě soužitím dochází k samotnému přenosu hodnot. Za třetí, významnou roli při vytváření hodnot hraje i stát. Politika státu vždy přímo či nepřímo zdůrazňuje určitý soubor hodnot.[3] Hodnoty jsou však vytvářeny společností (a jejími elitami) prostřednictvím státu, nikoliv státem samotným. Kromě těchto názorů navíc někteří účastníci připomínali i význam vzdělávání při předávání hodnot, což samozřejmě za pozornost stojí, nicméně vzdělávání nelze v tomto kontextu chápat jako specifický mechanismus vytváření hodnot. Pokud vzdělávání neprobíhá v rámci státu, případně církve, probíhá jistě v rámci občanské společnosti, a nejde tedy o zvláštní kategorii v uvedeném členění, nejde o samostatný zdroj hodnot.

Hodnoty v uplynulých deseti letech

Jádrem celé diskuse o hodnotách byla otázka, jak se za posledních deset let změnila hodnotová orientace české společnosti. Podle sociologických průzkumů je odpověď relativně prostá: hodnoty zůstávají stejné, pouze se v průběhu času změnil žebříček hodnot. Mezi nejdůležitější hodnoty naší společnosti patří život, svoboda (a ekonomická nezávislost), bezpečí, tolerance, zdraví, víra, úspěch, demokracie, soutěž, řád, pravda, morálka, spravedlnost. Podle jednoho nejmenovaného účastníka (z oblasti centrálního bankovnictví) může být hodnotou i nízká inflace. V České republice je prý uznávaný spíše ten, kdo spoří, než ten, kdo utrácí. Hodnota nízké inflace je tu proto možná pevně ukotvena, aniž bychom o tom věděli. Podle jiného účastníka diskuse jsou výše uvedené obecné pojmy příliš obecnou představou o hodnotách; hodnoty běžného člověka jsou obvykle poněkud konkrétnější: silná koruna či výkonná ekonomika.[4] Další účastník přišel se zajímavým pojmem „hodnota občana vůči státu“ a poukazoval na to, jak stát omezuje aktivitu občanů různými razítky či nařízeními. Jeden z diskutujících se pokusil sestavit něco, co sám označil za „nirvánu“, za kýženou posloupnost českých hodnot: nekrást a nelhat, být pilnější v práci, osobní zodpovědnost, komunikace a úsměv, prosperita, víra.

Ať už se přesný obsah hodnot konkretizuje jakkoliv, měnící se hodnotové žebříčky jsou odrazem přirozeného vývoje: i když se většina lidí obvykle shodne na souboru základních hodnot, různé lidé je obvykle na svých hodnotových žebříčcích seřadí různé. Zatímco pro někoho je největší hodnotou život, a tak se snaží přežít za každou cenu, jiní život za nejvyšší hodnotu nepovažují a jsou ochotní jej za vyšší hodnotu - například za svobodu - položit.[5] Každý člen společnosti přikládá různým hodnotám různou důležitost. S tím, jak se mění společnost a její členové, mění se i společenský žebříček hodnot. Fakt, že se změnou světa se může měnit i žebříček hodnot, by neměl být obecně vnímán jako problém. Konkrétní lidé však mohou být frustrováni z toho, že jejich individuální hodnoty nejsou totožné s hodnotami vyznávanými celou společností.

Podle některých diskutujících je důležitou charakteristikou žebříčků hodnot v průběhu transformace nikoli jejich proměnlivost, ale naopak jejich závislost na minulosti (path dependency). Komunismus totiž dle některých účastníků vštípil do mysli lidí materialismus, kdy základním vztahem je vlastnění (a „peníze jsou bohem“).[6] Zcela opačným – a zajímavým - názorem bylo, že komunismus nezdevastoval hodnoty v České republice (Československu). Naopak – trvalá mělkost některých z nich (úcta k soukromému majetku, svoboda či demokracie) vytvořila podhoubí pro 40 let totality. "Komunismus nastavil zrcadlo našim stoletým hodnotám," zaznělo při diskusi.

Někteří přítomní reinterpretovali problém změny žebříčku hodnot jako problém změny ideologií. Bylo konstatováno, že pod pláštíkem marxisticko-leninské ideologie přežívaly nejrůznější implicitní ideologie, tou nejobvyklejší byla ideologie přežití (přežít a nechat přežít). Jeden z přítomných sociologů se ptal, zda se podařil v české společnosti přechod od této přežívací ideologie k ideologii meritokratické. Citoval přitom srovnávací celoevropské průzkumy hodnot, podle nichž to v počátečních fázích transformace v ČR vypadalo, že se přeměna na meritokratickou společnost podaří, ale kolem roku 1996 přestali mít lidé víru v princip rovných šancí. Česká populace začala věřit, že v nerovné hře s nejasnými pravidly nemají šanci vyhrát, a tak se vrátila zpátky k rovnostářství.[7] Například jedna ze základních hodnot tržního prostředí - víra v úspěch – se oslabila s tím, jak lidé v ČR často pochybují o legálnosti podnikání. Zakořenila se zde představa, že „podvádět a krást se vyplácí“.[8]

Jedna z dílčích diskusí na téma hodnot v ČR se týkala otázky střední třídy. Podle sociologů by právě střední stav měl být přirozeným podhoubím pro rozvoj hodnot, které poskytují demokracii potřebnou stabilitu i v dobách nepohody. Tyto „středostavovské ctnosti“ se u nás nemohly dostatečně rozvinout, protože komunismus je zničil a nový režim jim příliš prostoru k rozvoji nedal. Problém hodnot je tedy podle sociologů údajně problémem příliš úzké střední třídy.

Většinovým názorem se přes velkou rozmanitost diskusí zdá být názor, že problémem české společnosti není krize hodnot jako taková (protože hodnoty se v průběhu transformace příliš neměnily), ale spíše krize nástrojů k  praktickému prosazování, naplňování, žití těchto hodnot. Nástroji k prosazování hodnot jsou normy chování, média, umění, komunita, církev a především právo a jeho vynucování.[9]

V dnešní české společnosti existuje silné přesvědčení, že mladí lidé nezatížení komunismem přinesou obrat a „lepší“ hodnotový systém (který poté povede k „lepší“ společnosti). Realita je ale podle některých sociologických průzkumů citovaných na setkání jiná. Podle těchto průzkumů projevují naopak mladí lidé například větší míru tolerance ke lži než lidé starší.[10] Někteří z přítomných nicméně tyto statistické výsledky zpochybňovali na základě svých osobních pozorování.

Modely a vzory

Naprostý – a zcela výjimečný - konsensus všech zúčastněných panoval v názoru, že klíčovou a v podstatě nezastupitelnou roli pro přenos hodnot hraje rodina. Svoji úlohu sehrávají i politici, kteří představují vzory (role models), ať již negativní či pozitivní. Většina jich však údajně v této své úloze selhává. V chování českých politiků je možná zakleta i základní příčina „blbé nálady:“ lidé mají pocit, že politici káží vodu a pijí víno. Obecně v České republice prý panuje nedostatek pozitivních „modelů,“ které by bylo možné veřejně prezentovat a napodobovat.[11] Určitý potenciál pro přenos hodnot mají občanská sdružení; ten však zatím není dostatečně využit.

S nedostatkem pozitivních modelů zřejmě částečně souvisí i selhání médií jakožto výchovného nástroje. Diskutující se shodovali, že média postrádají pozitivní příklady hodnot. Objevila se i námitka, že média naopak negativními zprávami od záporných hodnot odrazují, nicméně tento argument nebyl většinou přijat jako adekvátní. Mimo jiné v této souvislosti padl též názor, že „lidé nevěří v Boha, a tak věří všemu, zejména médiím.“ Společnost je tak rozdělena na „vzdělance a koukače“.[12] Zmíněna byla v této souvislosti také záliba lidí v bizarnosti – zatímco média jsou plna zpráv o katastrofách, takřka nikdy se nic nedozvíme o obyčejných, normálních, slušných lidech. Odpor Čechů ke „kladným vzorům“ lze prý odůvodnit také českou mentalitou a zkušeností z dob komunismu, kdy byly noviny přeplněné fotografiemi úderníků či budovatelů.

Někteří diskutující vyjadřovali svůj optimismus, vyplývající z toho, že Češi jsou přizpůsobiví. Jiní naopak tvrdili, že přizpůsobivost ve smyslu flexibility na trhu práce silně klesá s věkem („Při hledání nových šéfů zvolím toho, kdo nabízenou práci již dělal a byl v ní úspěšný, kdo dělal v mezinárodních organizacích a studoval v zahraničí. Nikdy ne toho, kdo dlouho pracoval v minulém režimu, protože riziko, že má špatné pracovní návyky, je vysoké.“).

Určitá diskuse byla zejména mezi sociology i o tom, jaký „model společnosti“ by se měl obnovovat v České republice, zda konsumerismus či kapitalismus. Objevily se jak názory, že na konsumerismus současného západoevropského typu není naše ekonomika dostatečně vyspělá a že pro její zdravý růst je potřeba obnovit skutečný kapitalismus. Podle jiných argumentů je snaha o obnovení kapitalismu ve stylu 19. století odtržená od reality; jedinou reálnou cestou je prý cesta k sociálně tržnímu hospodářství.

Dají se hodnoty učit?

Diskuse se několikrát dostala k otázce, zda se lze hodnotám učit. Podle převažujícího názoru účastníků setkání ano, lze. Řada účastníků dokonce šla až ke konstatování, že hodnoty nevzniknou spontánně. Zdůrazňovali přitom pojem „leadership“, pod čímž chápali jakési vštěpování hodnot. Obecná shoda panovala v tom, že právní normy samotné (například normy EU) s sebou hodnoty automaticky nepřinesou. Uváděna zato byla řada konkrétních příkladů, jak může ke vštěpování hodnot docházet skrze výchovu. Jeden účastník například navrhoval vyjít od pohádek, které podle něj představují jeden z prvních důležitých způsobů předávání hodnot, a upozornil na rozdíly mezi hodnotami propagovanými v pohádkách českých a v pohádkách amerických. Jiná diskutující popisovala příklad ze základní školy v USA, kde je student, který se provinil, postaven před „morální soud“ složený ze svých spolužáků. Jiný účastník popisoval příklad bývalé letušky, které i ve svém dalším zaměstnání považovala za přirozené, že úsměv je základem dobrých mezilidských vztahů a úspěchu. Dalším, a poněkud diskutabilnějším, příkladem je affirmative action, kterou někteří účastníci označili za krátkodobě akceptovatelné pokrytectví, které může vést k dlouhodobě žádoucím výsledkům.

Zpět