|
|
||||
|
|
|
|
|
|
Diskuse o privatizaci
Cílem
privatizace (bohužel) nebylo vytvořit úspěšné podniky.
Privatizační minulost se scvrkává v trestnou odpovědnost některých
lidí.
Jetu
však šance ty lidi chytnout?
Náklady privatizace jsou spíše morální než finanční.
Stát
vede podnik jedině k úpadku a proto by měl privatizovat.
vybráno
ze setkání Lípa VII
· Proč se některé české podniky zprivatizovaly špatně? A proč se některé zprivatizovaly dobře?
· Jak restrukturalizovat neúspěšné velké české podniky (hutě a těžké strojírenství, doly, banky, traktory & kamiony, chemie, dráhy)?
·
·
Jaká by měla být budoucnost státních transformačních orgánů
(Fond národního
majetku, Konsolidační banka, Česká finanční, Česká inkasní)?
Proč se některé podniky nepodařilo zprivatizovat lépe?
Důvodů, proč se privatizace v české republice nepovedla, našly diskutující skupiny hned několik: Nezahájené a nedokončené privatizace bank, špatně zvolená metoda privatizace, nedostatečný právní rámec, nezkušenosti manažerů, averze vůči zahraničním investorům. Někdy se i samotná privatizace povedla, ale do vedení podniku přišli lidé, kteří "to zkazili".
Co je měřítkem toho, že
se nějaký podnik zprivatizoval dobře?
Hospodářský výsledek? - Nejen to. Velmi obecně řečeno dobře
zprivatizovaný podnik je například ten, který si zachová odbyt na trhu a má
budoucnost v horizontu 15-20 let. Co to je dobře zprivatizovaný podnik – Stačí
když vyrábí, lidé jsou zaměstnáni?
Úspěch podniku je však relativní. Například ČKD ještě v roce 1997 dokázalo
prodat emisi obligací za dvě miliardy korun, a tři roky po té jsou jejich
akcie a obligace bezcenné.
Diskutující se většinou shodli, že výchozí podmínky privatizace nebyly nijak příznivé, některým podnikům chybělo zdravé jádro a některé měly dokonce zápornou hodnotu. Zatímco v Německu od začátku privatizace tekly do podniků státní dotace, u nás tam směřují až teď. Maďaři a Poláci do země pustili zahraniční investory a jsou na tom lépe. My jsme před nimi zavírali dveře.
Dalším výchozím problémem bylo, že stát vlastnil podniků hrozně moc a od toho se odvíjela i volba metody privatizace. Nyní, když státu zbylo jen několik podniků, se může privatizovat standardní cestou. V ČR narozdíl od Německa nebyly peníze, které by se do podniků nalily a držely je při životě. Zavřít podnik hned na začátku transformace neslo sociální rizika.
Firmy tenkrát na začátku privatizace neměly žádné reálné ceny. "Dnes už víme, která firma je za kolik". Metoda privatizace souvisí s tím, co se prodává. "Přímo mohu prodat dobrý podnik, ale ty tu nebyly. Takže kupónová privatizace byla jedinou možnou metodou," zaznělo.
Způsob privatizace byl špatný, namítl jiný účastník s tím, že nelze privatizovat na úvěr (ten mohl fungovat pouze v malé privatizaci), bez propojení se zahraničními trhy, bez nalezení distribučních kanálů... „Žasnu nad tím, že banky úvěry poskytly. Pustit firmu v kupónové privatizaci do dluhů byl zločin".
Ekonomika však potřebovala kapitál, který se nacházel pouze v bankách. Banky v té době bojovaly o klienty, úvěry se masivně půjčovaly proto, aby finanční domy získaly podíl na trhu. Privatizace byla ze strany nabyvatelů morální hazard - kupovali majetek za cizí peníze, zisky místo na investice použili v lepším případě na splácení bankovních úvěrů, což se za několik let plně projevilo ve fungování podnikové sféry.
Proč se prodávaly podniky za milióny, když všichni věděli, že jejich hodnota je záporná, ptali se diskutující. Podle jedné skupiny bylo na začátku 90.let politicky neprůchodné prodávat "České domácí stříbro" za reálnou hodnotu, tedy nechat někoho převzít za symbolickou korunu podnik i s dluhy. Podle jiných za tím stál ekonomický gangsterismus, kdy privatizace nespočívala v hledání reálných vlastníků.
Skupiny dospěly k několika základním tezím, proč se privatizovalo špatně:
1. Nebyl dostatek zkušeností - pokud by dnes probíhal celý proces znovu, dopadl by lépe, neboť povědomost o problému je daleko lepší.
2. Privatizovalo se draho - nebylo politicky korektní, aby se státní majetek prodával pod účetní hodnotou. Kdyby se tato bariéra prolomila dříve, nebylo by nyní v ekonomice tolik problémů.
3. Existoval obrovský mediální tlak na určitý způsob privatizace - v mnoha případech proto následoval špatný prodej. Ale prodat podnik nejvyšší nabídce byla jediná obrana proti nařčení příslušných úředníků z korupce.
4. Privatizovaly se příliš velké podniky - pokud by se podnik rozdělil po výrobních celcích, privatizace by šla lépe. Naivně jsme ale doufali, že to noví vlastníci udělají rádi sami.
5. Kupující ani prodávající neměli dostatek zkušeností s privatizačními projekty - dnes by byly projekty jinak sestaveny a jinak vyhodnoceny.
6. Banky neplnily roli "finančního policajta" - Úvěrování podniků bylo benevolentní, neuměly pracovat s úvěry - do té doby přidělovaly peníze podnikům podle plánovaných výstupů, dnes už se v této oblasti chovají daleko profesionálněji.
7. Chyběl institucionální rámec, nebyly historické informace o firmách, na kterých by mohla být založena seriózní analýza - proto nepřicházeli do ekonomiky ani zahraniční investoři. Například privatizace Škody Auto v roce 1992: nikdo sem kromě Volkswagenu nechtěl, jedině Renault, ale ten zde chtěl vyrábět pouze svůj model Clio. Jiná cesta privatizace se tehdy nenabízela.
8. Nefunkčnost kapitálového trhu - mnoho firem nebylo schopno se na jeho příchod připravit a přitom se prostřednictvím kupónové privatizace dostaly jejich akcie na trh. Trh byl pouze nástrojem k distribuci akcií, ale nehledal reálné vlastníky (český národ se dodnes nepoučil, kdy akcie nakupovat, držet nebo prodat, mnoha lidem do teď spí na kupónových knížkách akcie a oni neví co s nimi). Navíc mnoho firem bylo příliš malých na to, aby dokázaly emitovat akcie a chodily si pro úvěry do bank, což kapitálovému trhu také podráželo nohy.
9. Trh hledal nové vlastníky příliš pomalu - ale byla společenská poptávka po zpomalování konkursů.
Při výčtu "hříchů" české cesty transformace ekonomiky se jeden z účastníků přiznal: "Kdybych dnes šel radit do zahraničí s podobnou situací, radil bych, aby se české cestě vyhnuli." V 90.letech ale průmysl bojoval o život, nebyl ani čas ani peníze, žilo se ze dne na den, málokdo myslel strategicky, oponoval jiný účastník.
"Ekonomika svůj příběh měla, linie existovala a reprezentace se ji více méně snažila naplnit, ale management ekonomiky byl uplatňován ve stylu pokusů a omylů," zní další důvod neúspěchu českého zázraku.
Deset let neřešených problémů souvisí i s naší morálkou a etikou: země byla zdevastovaná postupy komunistických ředitelů, ale stále doposud není zájem zprůhledňovat některé procesy: "Je to v hodnotách, které společnost má, že korupce je u nás nadále běžná." Náklady privatizace u nás jsou tak více morální než finanční.
Zpochybněn byl i přínos
zahraničních poradců, kdy se mnozí chovali pouze jako "flying experts"
s radami typu, že by podniku prospělo omítnout administrativní budovu.
Alternativa byla i počkat, až se z českých nezkušených stanou zkušení,
a nespoléhat jen na rady zvenčí. Mnoho zahraničních konzultantů ale
“narazilo“ jen proto, že jejich rady vyžadovaly určitou disciplínu a morálku
podniků při aplikacích základních věcí. Často sehrála roli i pýcha a
neschopnost naslouchat kritice. Přetrvával v lidech pocit, že kritik je nepřítel,
kterého je třeba zlikvidovat, místo aby se s ním diskutovalo a mohl nás poučit.
Cílem privatizace nebylo najít skutečné vlastníky
O některých příčinách neúspěšné privatizace účastníci diskutovali více do hloubky. Ve skupinách například panovala shoda, že podniky měly dostat jasné vlastníky se silnou motivací zhodnocovat vložené peníze. Někteří vlastníci vzešlí z kupónové privatizace bohužel ani nevěděli, co to znamená "být vlastníkem" a do firmy žádné peníze ke zhodnocení nevložili. Se strategií a vizí do budoucna si hlavu nelámali. "Cílem privatizace bohužel nebylo najít vlastníky bojující za zhodnocení peněz. Cílem nebylo vytvořit úspěšné podniky," shrnul jeden diskutující.
Skupiny se shodly, že privatizační cíle nebyly dobře nastaveny. Až teď se dostávají ke slovu skuteční vlastníci, kteří chtějí podnik zhodnocovat. Takzvaný "responsible owner" je ten, kdo nechce zlikvidovat konkurenci ani vytahat z podniku pouze dobrá aktiva. Promarnilo se spoustu času, který se teď znovu snažíme chytit. Kdyby privatizátoři hledali pro podnik "partnery" a nejen „majitele“, nebylo by možné 10 let po převratu nemít kvalitní konkursní zÁkon.
Některé podniky měly tehdy štěstí na lidi: přišlo nové vedení a dokázalo zhodnotit situaci. Ale v mnohých podnicích zůstaly komunističtí bosové, kteří nedokázali udělat fatální rozhodnutí, nedokázali vyhodnotit budoucnost a šlo jim pouze o to udržet si svá křesla, nic jiného je nezajímalo.
Proč se neprivatizovaly banky dříve?
V České republice dlouho panovalo pevné přesvědčení banky neprivatizovat a obzvlášť ne do rukou zahraničního kapitálu. Nebyla politická vůle, shodli se diskutující. V roce 1992 se přestalo diskutovat o privatizaci bank, odložila se tak až po privatizaci průmyslu. Jak připomněl jeden z účastníků, obdobná byla situace i jinde. Většina národů nechce pustit velké banky z ruky, změna nastává až v posledních dvou až třech letech.
Banky se považovaly za přirozený monopol, kdyby se nepovedla privatizace například Komerční banky, byl by to velký politický neúspěch. Statisíce podnikatelů na ni vytvářeli tlak, aby hodně půjčovaly. "Půjčujte, aby se dalo podnikat," znělo. Česká privatizace byly nereálné plány, které banky profinancovaly.
Privatizace bank měla přijít podle většiny diskutujících o čtyři roky dříve, ale ne před rokem 1995, kdy tu ještě nebylo vhodné prostředí. Odložení privatizace bank bylo motivováno stejně jako odkládání zákona o konkursu a vyrovnání. "Bylo moudré rozložit náklady privatizace v čase, ale prodlužování agónie taky něco stojí.“
Ekonomika byla extrémně závislá na bankách a jejich úvěrech. Budoucnost firmy se nezakládá na tom, že její vedení má "nasmlouvané zakázky", je třeba aby firma měla kapitál. Ten ale při privatizaci chyběl a podniky sáhly po úvěrech, i když nebyly schopny je splatit. Na kapitálovém trhu primární emise prakticky nebyly, přitom pro podniky by tato cesta financování byla ekonomicky vhodnější než krátkodobý dluh. "Pokud by přišli do bank dříve zahraniční vlastníci a utáhli úvěrové kohouty, snad ani nedomýšlet, co by tato změna udělala s HDP," zaznělo.
Odkládání privatizace bank mělo za následek prodlužování špatného stavu ekonomiky a zhoršování jejich bilance o špatné úvěry, které často ani neměly dávat. Hovoří se i politickém nátlaku na bankéře dvou největších polostátních bank.
Příliš vysoká očekávání
Debata se dále dotkla toho, proč jsou na tom dnes Maďaři a Poláci lépe, nebo alespoň proč mají Češi ten pocit. Důvodem je, že začali s restrukturalizací dříve, a proto zažili dříve i silnou deziluzi. Historický soud vyřkne až budoucnost.Vytvořili jsme zbytečně příznivé politické očekávání a nyní sklízíme zklamání.
Nesmíme ale podléhat deziluzi, že pouze u nás šla privatizace mimořádně špatně. Na rozdíl od ostatních zemí jsme měli vyšší podíl kapitálově náročného těžkého průmyslu než okolní státy, které se privatizuje a restrukturalizuje problematicky. Pokud někdo chtěl taková odvětví modernizovat, musel najít obrovské investice nebo jej zavřít.
Pravdou ale je, že ze strany státu (jako prodávajícího subjektu) i manažerů (zástupců nabyvatele) byla podceněna restrukturalizace průmyslových podniků jako první krok transformace. Neexistovali lídři, kteří by podniky vedli do globálního konkurenceschopného světa, naopak, sami spoléhali, že stát vždy pomůže, zejména pokud je to významný podnik v regionu (typickým příkladem může být Poldi Kladno).
Na některé současné problémy jsme si však skutečně "zadělali" sami tím, že jsme dali jsme přednost masivnější privatizaci před vyhledáváním strategických partnerů, jak bylo popsáno výše. V roce 1991 jsme očekávali, že inflace poroste a dluhy se tak budou znehodnocovat. Jeden diskutující vytkl České národní bance, že držela nízkou inflaci. "Hyperinflací by se dluhy znehodnotily".
To však vyvolalo ostrou kritiku ostatních. Vyšší inflace nebyla možná, znehodnotily by se zároveň úspory domácností. "Názor odepsat dluhy cestou hyperinflace byl na stole, ale byl odmítnut z důvodu morálního hazardu. Hyperinflace je pro společnost to nejhorší" oponoval nejmenovaný odborník na měnovou politiku.
Zbavili jsme se averze vůči zahraničním investorům?
Další výraznou chybou "České cesty" bylo, že se od počátku transformace nejednalo se zahraničními investory. Dnes už je naštěstí překonán strach z jejich příchodu i politické argumenty, že si nenecháme rozprodávat naše „rodinné klenoty“. Než špatně kolonizovat, je lepší být dobře kolonizovÁn. A tak to je i s privatizací, zazněl názor v diskusi. Bohužel v České republice dlouho panoval názor zcela opačný.
Přístup k investorům byl příčinou obrovského rozdílu mezi tempy růstu v ČR, Polsku a Maďarsku v letech 1995-2000. Na druhou stranu ale ČR k privatizaci do zahraničních rukou nic nenutilo: díky nízkému zadlužení jsme nebyli tak tlačeni k prodeji majetku do zahraničí a k integraci a mohli zvolit cestu privatizace na úvěr.
Z diskuse vyplynulo, že averze k cizím investorům z České republiky již definitivně zmizela a naopak narůstají snahy zahraniční kapitál přilákat a role národního kapitálu se snižuje. "Dnes je to spíše otázka udržení konkurenceschopnosti, než zda je to správné či ne," zaznělo. Neexistuje případ dobře zprivatizovaného velkého podniku bez zahraničního kapitálu, shodli se diskutující.
Zazněl rovněž názor, že více se mluví o negativních než pozitivních věcech a stát by se měl proto zabývat tím, jak zlepšit image ČR. Cizinci se bojí vstoupit do našich podniků, mají k nim přístup jako turista k taxikářům.
Příklady špatné privatizace
Je zajímavé, že skoro všem podnikům se privatizace "nepovedla". Jedním z důvodů bylo, že na ministerstvech se privatizační plány posuzovaly z více úhlů a privatizace měla více cílů: nejen ekonomický výsledek, ale i udržení zaměstnanosti v kraji apod.
Ani typické učebnicové příklady "špatné privatizace" - ČKD a Škodu Plzeň - nelze hodnotit tendenčně. Oba zájemci ve svých business plánech slibovali něco jiného, než po privatizaci udělali. Slibovali, že koupí firmu a zbaví se neefektivních výrob. Místo toho novým vlastníkům úspěch stoupl do hlavy a začali budovat impéria (dokonce i obchodní výsledky jim k tomu nahrávaly) kupováním dalších výrob.
Přitom Škoda Plzeň byla už v době privatizace objektivně na zavření. Po Soudkově nástupu byla dále vedena finančně absolutně špatně, manažeři navíc zvyšovali její dluhy. V tom případě ale zcela selhávala role bank, když nedokázaly ohlídat finanční řízení firmy a dále půjčovaly předluženému podniku peníze.
"Každý, kdo chtěl koupit Poldi nebo ČKD za reálné peníze, byl blázen." Případ prodeje Poldi s připsanou jedničkou a desetinou čárkou s jednotkami miliard před zamýšlenou kupní cenou v miliónech byl výsměchem všemu. Kdyby tehdejší ministerstvo privatizace používalo psychologické testy, než nějaký podnik prodalo "investorovi", Stehlík by Poldovku nikdy nedostal.
Aby to celé nevyznělo pouze negativně, i přes špatně zprivatizované podniky došlo podle diskutujících paradoxně k rozvoji malého a středního podnikání. Vytvořily se nové dodavatelsko-odběratelské vztahy místo nefunkčních podniků. Velké podniky navíc často úvěrovaly své dodavatele.
Poté, co diskutující začali stále více zabředávat do minulosti, radši se zaměřili k současnosti. "Minulost se scvrkává v trestné odpovědnosti některých lidí. Je tu však šance ty lidi chytnout?", ptal se jeden účastník. "Právní rámec nechránil menšinové vlastníky. Lumpy asi nechytneme, bylo to politické zadání, odpověděl jiný.
Jak restrukturalizovat neúspěšné velké podniky?
Studie z počátku 90. let odhadovaly, že šanci na přežití má pouze 30 procent podniků a zbylých 70 procent je nerestrukturalizovatelných. Již od počátku se mělo k transformaci přistupovat opačně: ne s myšlenkou, že Češi jsou schopný národ poradit si s každou situací, ale tvrdit, že všechny podniky nepřežijí a většinu z nich poslat na "euthanasii". Spoléhat na "deus ex machina" nejde. Objevil se i extrémní názor myšlený spíše v žertu: "Když to neudělá trh, je tunelování jediným možným způsobem, jak špatné podniky zlikvidovat“
Před tím, než se diskutující pokusili hledat odpověď na to, jak restrukturalizovat neúspěšné velké české podniky, považovali za nutné položit další otázky: Je podnik restrukturalizovatelný? Jsou tato těžká průmyslová odvětví pro českou ekonomiku potřebná? Restrukturalizovat je vůbec? Shodli se na tom, že rozhodnutí o restrukturalizaci je většinou politickým rozhodnutím, které chce zamezit růstu nezaměstnanosti.
"Hutě a doly by se z ekologického hlediska daly zavřít okamžitě, ale je tu i sociální hledisko," padlo v diskusi. Podle jiného názoru hutě restrukturalizovat lze, ale asi ve zhruba dvacetinové velikosti a s předem známým investorem. Těch je však málo. "Poláci a Maďaři nás předběhli, dnes už naše Škody Plzeň nikdo nechce," zaznělo. Na to se objevila námitka, že je nechtěl nikdo ani v 90. letech.
Účastníci se shodli, že nejdříve je třeba zjistit, zda pokus o restrukturalizaci může vyústit v úspěšný prodej, je třeba zeptat se investorů. Například US Steel chce koupit VSŽ, což je pro podnik velká šance. "Zda podnik restrukturalizovat a prodat, to nerozhodne ani Mertlík, ani Zámečník, ale jedině investor z odvětví," poznamenal jeden diskutující, s nímž všichni ve skupině souhlasili. Jedině kupec rozhodne, zda je v podniku něco dobrého, co se dá koupit a dále provozovat.
Uvnitř podniků je však velká rezistence vůči restrukturalizaci a není vytvářen žádný tlak ani na vlastníky, ani na management. "Restrukturalizace je bolestný proces, do něhož se nikomu nechce." Vznikla otázka, jak mobilizovat vůli odhodlat se k restrukturalizaci. Hybatelem transformace bývá management, který dokáže rozhýbat i stát, byl názor většiny. Role státu by však měla být omezená.
Účastníci diskuse se shodli, že cílem restrukturalizace je nalezení strategického partnera. Jeho požadavky by se měla restrukturalizace řídit. Zároveň by však neměly být podniky tlačeny do restrukturalizace za každou cenu. Je třeba nebát se podnik zavřít, ale je nutno vysvětlit důvody tohoto rozhodnutí. Většina společností bude muset být sloučena, protože jinak nepřežije. Většina odvětví by měla být restrukturalizována nebo zavřena. Restruktutalizaci si nesmíme plést se sanací.
Co s restrukturalizací do budoucna? Naplní se někdy v praxi nebo zůstane u prázdného pojmu? Restrukturalizaci musí začít se zahraničními manažery, protože domácí se neosvědčili. Zahraniční partner by měl s sebou přivést širší tým, který by postupně učil české pracovníky a pak potichu odplynul. Dobrým příkladem může být Škoda Auto nebo SPT Telecom.
Jaká je role státu v procesu restrukturalizace?
Hlavním úkolem státu je zajistit, aby řízený útlum podniků byl co nejméně sociálně bolestný. "Pokud stát může něco udělat, tak vytvářet prostor pro útlum starých a pro vnik nových odvětví například tím, že pomůže podnikání," padlo v diskusi. Útlum by měl stát podporovat rekvalifikací a mobilitou pracovní síly. Sociální systém by měl být nastaven tak, aby motivoval k práci.
Škoda Plzeň je první dítě revitalizace, ale Revitalizační agentura se na tom nepodílela, uvedl jeden účastník. V této souvislosti padla otázka, zda je Revitalizační agentura vůbec potřebná a jaká je její přidaná hodnota. "Revitalizační agentura supluje dobré právní prostředí," zaznělo.
Přidaná hodnota RA není moc velká, záleží vždy na odhodlanosti manažerů, které žene vůle ukousnout si z koláče, který vytvoří, ne zlatý padák. Stát by měl vytvořit kvalitní právní prostředí, snížit daňovou zátěž a pokračovat v investičních pobídkách pro investory. Podle jiného názoru však Revitalizační agentura má své místo v procesu revitalizace. "Nelze dát peníze přímo firmě, neboť zmizí v černé díře. Jedinou šancí je financovat výrobu přes agenturu a to je její přidaná hodnota".
Co s postiženými regiony?
Česká republika je teprve na začátku cesty a stále ještě jedeme z kopce, než se před postiženými regiony objeví nějaká lepší perspektiva. "Chyba je, že to těm lidem nikdo neříká," zdůraznil jeden účastník. Regiony zůstanou mrtvé několik let, všichni to víme, ale "nikdo nemá politickou odvahu říci těm lidem, že pokud se neodstěhují či to v regionu sami nezmění, tak ekonomicky zahynou". Nikdo nechce říci pravdu, stále se tváříme, že chceme zachraňovat regiony. Zároveň si diskutující uvědomovali, že jít s pravdou ven by byla politická sebevražda.
U nás nehrozí kritické scénáře s výjimkou Ostravska, které má špatnou geografickou polohu. V některých regionech selhává i místní správa, která není schopná tam začít budovat něco jiného, nového.
Při diskusi panovala shoda, že český národ je málo flexibilní, nepřizpůsobivý, neochotný měnit zaběhnuté tradice a neochotný stěhovat se za prací. Postižené oblasti v USA zachránila flexibilita, například Pitsburg se přeorientoval velmi rychle. V Čechách však převažuje postoj "narodil jsem se horníkem a ničím jiným nebudu". Zatímco jinde lidé nemají problém s tím, aby se přestěhovali, v ČR to problémem je a "je to v lidech". "Všichni přizpůsobiví Evropané se vystěhovali do USA a tady zbyli jen ti, co se stěhovat nechtějí," padla vtipná poznÁmka.
Jak a proč privatizovat zbývající podniky s účastí státu?
Stát je špatný vlastník a vždy dovede podnik k úpadku. Proto by se měl zbavit všech svých podílů v podnicích. "Jednoznačně privatizovat," panovala shoda mezi účastníky. „A privatizovat rychle". Co může být motivací Zemanovy vlády privatizovat? Zalátat díry v rozpočtu? Prý ne, prý chtějí zajistit podnikům rozkvět. Podle účastníka z ministerských kruhů je vláda pro rychlou privatizaci, kromě jediného ministra, s nímž nesouhlasí ani jeho náměstci.
Dnes si už stát může dovolit privatizovat klasickými tržními metodami, protože těch podniků je již jen pár ve srovnání s počátkem privatizace. "Hlavně nepřemýšlejme nad tím, jak privatizovat ryze česky, podívejme se do zahraničí," zdůraznil jeden diskutující s tím, že je lepší něco zkopírovat a pak to mírně poopravit než vymyslet "totální blbost".
Jak tedy prodávat zbylé polostátní podniky a klienty Revitalizační agentury? - Hlavně celý proces neprodlužovat! Stát by měl své podíly prodat strategickým partnerům z oboru, přičemž rozhodující by měl být rating těchto firem a dostatečný vlastní kapitál, podnik by měl pak dostat ten z nich, kdo dá nevýhodnější nabídku. Podle některých ale tento názor v případě prodeje státních podílů neobstojí: "Privatizovat za co nejvyšší cenu, vícekriteriální rozhodování zavání korupcí," zdůvodnil svůj postoj jeden z diskutujících.
Finanční restrukturalizace podniků především, navrhovali diskutující, očistit bilanci podniku včetně podrozvahy, odstranit zápočty. Nikdo totiž nepřijde do podniku, o kterém nemůže zjistit přesné informace. Společnosti jsou zatíženy spoustou mimobilančních vztahů, kterým zahraniční investor nerozumí.
Jakmile podnik dosáhne pozitivní cash-flow, není již důvod ho držet dále pod státní kuratelou a je třeba se snažit rychle jej prodat. "Musíme si uvědomit, že čas chybných rozhodnutí nám už nikdo nevrátí. První ligu investorů už mít nebudeme," zdůraznil jeden z diskutujících.
U konkrétních případů podniků měly skupiny poměrně jasno. Až na výjimky mezi nimi panovala shoda:
Banky - rychle prodat
Hutě - nemohou se řešit samostatně, Novou huť a Vítkovice prodávat
dohromady.
Doly - najít syntetické× řešení včetně programů rekvalifikace
pracovníků jinak hrozí hluboké sociální problémy
Zetor Brno - prodat rychle i za jednu korunu.
Tatra - prodat investorovi blízkému automobilovému průmyslu
Energetické společnosti – je to otázka strategického rozhodnutí
Prodat by se měly všechny státní účasti. Pouze o energetikách lze diskutovat, ale v tom případě je potřeba zajistit odvětví kvalitního regulátora.
Pošta byla jediná kategorie, kde měli diskutující pochyby, zda zprivatizovat či ne. Někteří byli proti privatizaci s tím, že Česká pošta je jediná zisková pošta v celé Evropě. Jiní argumentovali, že Holandsko má soukromou poštu a dopisy jim také chodí. Listovní služba je podle nich odsouzena k zániku kvůli internetu a pošta bude muset dramaticky změnit své služby.
Jisté spory nastaly ještě u Budvaru, jakožto jediného národního podniku, který je schopen fungovat. Nemá si stát nechat Budvar jako rezervu, se kterou v budoucnu zalepí díry v rozpočtu? Jiní s tímto názorem nesouhlasil a tvrdil, že dnes je Budvar sice úspěšný, ale právě proto, že je stání, tak dlouhodobě spěšný nebude. Většina se proto nakonec shodla, že i Budvar je také třeba privatizovat.
Jaká by měla být budoucnost transformačních institucí?-žádná!
Při hledání odpovědi na poslední otázku jaká by měla být budoucnost transformačních institucí, se diskutující shodli, že žádná. "Po ukončení transformace by měly zmizet," panoval jednotný nÁzor. Problémem však je, zda ministerstvo financí nalezne odvahu je zavřít. "Je to jako s regiony, musí se to vylidnit," padla poznámka.
Jak se však vypořádat se závazky, které jsou v transformačních institucích nahromaděné a které jsou odhadovány zhruba na 300 miliard korun (v celé ekonomice dokonce až 500 miliard korun)? Cest je několik, od restrukturalizace přes odpis až k prodeji špatných aktiv, přičemž odhadovaná výtěžnost je 20 až 30 procent nominálu. Bohužel zaměstnanci se snaží pohledávky neprodávat a uměle tak prodlužují životnost těchto institucí.
Transformační instituce by se měly zprivatizovat, třeba i prodat za zápornou hodnotu, což je jednodušší a rychlejší, neboť prodat pohledávky trvá až desítky let. Účastníci se také shodli na tom, že by další transformační instituce neměly vznikat a ty stávající by se měly sloučit.
Měla by tu zbýt Českomoravská záruční a rozvojová banka s rozvojovými aktivitami Konsolidační banky a Fond národního majetku. Zbytek, tedy převážnou většinu dnešní KOB, pak jedna skupina výstižně pojmenovala - žumpa.